Naše chovatelská stanice
Kdo vlastně jsem?
Můžu o sobě
říci, že jsem
zatím mladá žena (narozená roku 1995)
pocházející z relativně malého, ale
hezkého města,
Kroměříže. Nyní s manželem, dětmi a smečkou žijeme v hezké vesnici nedaleko Zlína, ve Velkém Ořechově.
Už od dětství jsem vyrůstala v přítomnosti zvířat, které jsem si
zamilovala, a
proto bylo mým snem studovat veterinu a stát se
veterinářkou, to se mi bohužel nevyplnilo, a tak jsem se v letech 2010-2014 "zahrabala" na Obchodní
akademii. Úspěšně jsem odmaturovala a v roce 2015
jsem
nastoupila do "pracovního procesu" jako účetní a jsem víceméně spokojená.
Proč jsem se rozhodla pro psy?
Od
dětství jsem vyrůstala s domácími
mazlíky,
mezi kterými byli především psi. Od
mala jsem si
psy zamilovala. Postupem času jsem se kynologii začala věnovat
víc a víc. Nejprve jsem měla několik knih o psech
(Výchova a výcvik psů, Encyklopedie plemen, ...)
a
také časopisů.
Když
jsem se narodila, tak v naší rodině byla fenka
německého středního špice, Cita. Ta mě jako malou
hlídala
jak
v postýlce, tak v kočárku. Až jsem byla
větší, tak jsem s ní chtěla trénovat
poslušnost a
agility, které jsem porpvé zahlédla
asi v deseti
letech v nějakém "psím" časopise. Na
obrázcích se mi tento sport moc líbil
a
přála jsem si ho s Citou vyzkoušet. Bohužel Citka
měla už
svůj věk, a tak to neprobíhalo zrovna podle mých
představ. Nezbylo
mi nic jiného než zůstat u listování v
časopisech
a knihách. Od rodičů jsem dostala encyklopedii plemen psů,
za
kterou jsem byla neskutečně ráda, vydržela jsem ji
pročítat a listovat v ní celé hodiny. A
díky již zmiňované encyklopedii jsem se
zamilovala do
nádherného stvoření, do
dlouhosrsté collie. A tak
vznikl můj velký sen, mít collii, ale bohužel
jsem
věděla, že jako dítěti se mi tento sen nesplní.
Tátova zásada u psů byla: "musíme
mít psa,
který nebude vyšší, jak
konferenční
stolek". A tak collie byla jen v mých snech. Ale protože už
nejsem dítě, podařilo se mi tento sen splnit díky svolení mého manžela v roce 2021.
Čekání
na prvního pejska...
Jak Citka stárla, začala jsem si přát
vlastního
pejska, se kterým bych se mohla začat věnovat kynologii,
především agility. A tak jsem začala přemlouvat
rodiče. S
mámou to bylo vždycky
jednodušší, ale
přemluvit k něčemu tátu, to byl kumšt.
Protože byl táta stolař a mohl mi vyrobit nějaké
překážky na agility do začátku, tak jsem chtěla
agility i
poslušnost trénovat doma, měla jsem toho hodně
načteno. A tak jsem přemlouvala, přemlouvala a přemlouvala, ...
Osudný
rok 2006. Konečně jsem se mohla radovat ze svého prvního
pejska, ale ne moc dlouho.
Na jaře roku 2006 jsme s mámou viděly interát na
dveřích chovatelských potřeb. "Chovatel"
inzeroval
štěňátka středních špiců,
barvy apricot. Štěňátka byla bez PP. Pro štěndo jsme
si jednoho
dne s celou rodinou jeli. Byla jsem nadšená,
konečně jsem
si přivezla domů svého vlastního psa, tedy fenečku, která dostala jméno Viky. Obrovskou
radost,
kterou jsem z Viky měla, trvala pouhé tři týdny. Viky pořád do něčeho vrážela a to nám
bylo
divné. Byli jsme u veterinářů a ti nám
řekli, že
je slepá (že vidí asi jako přes lahev od piva). Vše se otočilo o 360°. U nás v domě je
hodně schodů a měli jsme strach, aby se Viky něco nestalo. Po dohodě s "chovatelem" jsme ji vrátili a chovatel si ji
nechal. Bylo to pro mne opravdu těžké. A tak jsem se musela
smířit s tím, že vlastního pejska zatím mít nebudu.
Ale
naštěstí tu ještě byla
stránoucí
Cituška.
Od
pejska bez PP ke kříženci, mému konečně
prvnímu psovi...
Mým prvním pejskem se stala v roce 2007
kříženka Viky, ke které jsem přišla
čistě
náhodou. Táta šel na
návštěvu ke
svému známému a na dveřích
jejich
paneláku uviděl inzerát na štěnda
kříženců
shiba inu.
Ještě ten den jsme "chovatelům" telefonovali.
"Chovatelé"
bydleli v Rakově, nebylo to od nás ani blízko,
ale ani
daleko. Asi za týden jsme se jeli na štěnda
podívat. Ve vrhu byly dva pejsci a jedna fenečka.
Naše
rodina vždy preferovala feny, takže na výběr nebylo, ale i
tak
bylo rozhodování těžké.
Máma nikdy černého psa nechtěla a to byl ten
největší problém. Ve vrhu byl jeden
hnědý
pejsek a zbylá dvě štěnda byla černá
jako
uhlík. Nakonec jsme tedy museli mamku poslechout a
štěndo
jsme si nezamluvili.
Asi po čtrnácti dnech mi přišla smska od
"chovatelky"
Veroniky jestli jsme si to s fenkou nerozmysleli. Jediné
štěně, které bylo zadané byl
hnědý pes, a
tak zbylá dvě štěnda nečekal hezký
osud, měla
být utracena.
To jsem nemohla dopustit. Ihned jsem mámu přemlouvala.
Přemlouvání vyšlo a za
týden jsm si pro
fenku jeli. Dostala jméno Viky.
V naši ulici bydlí spolužák ze
základky,
kterému se Viky moc líbila, chodil ji se mnou
venčit.
Přemluvil svou rodinu
a přesně o týden později jsme jeli
zase k
"chovatelům" a tam si spolužák vzal poslední
štěndo.
Pojmenoval ho Rocky. Viky a Rocky byli tak neuvěřitelně
rozdílní, že kdyby jsme nevěděli, že jsou
sourozenci,
nikdo to nepozná.
Když Vikča začala dospívat a růst, tak jsem ji začala učit
záklaní poslušnost podle knih.
Uční bylo
úspěšné a Vikču to viditelně bavilo.
Až Viky
dospěla, tak jsme se na zahradě pokoušely o agility. Viky
byla
šikovná a tak v jejich dvou letech, tedy v roce
2009 jsem
se s ní přihlásila do kurzů agility. Vikča běhala
suprově, zúčastnila se i několika závodů.
Pak nastal zlom, nechali jsme Viky vykastrovat a stala se z
ní
opice lenivá. Agility už ji nebavilo a začal u ní
vyhrávat profesionální gaučing.
Takže jsem Viky brávala na cvičák, a
když jsem viděla, že má chuť běhat, tak jsme si prostě zaběhly nějaký parkur pro radost.
Moje
první sheltie
Jak už jsem psala výše, mým snem
"bylo....je"
mít collii. K sheltii jsem se dostala úplně
náhodou. V Kroměříži jsem často
potkávala
paní, která byla obklopená
krásnou smečkou
sheltií, Verču.
A tak jsem si vlastně uvědomila, že sheltie je collie, ale v
menším "provedení" a že by mi u rodičů
mohla
projít.
Když jsem se před rodiči zmínila o tom, že bychom mohli
mít pejsky dva, tak o tom nechtěli ani slyšet.
Vždycky
jsem byla dítě, co se raději na vše ptalo rodičů
a čekalo
na svolení, ale tohle mě opravdu mrzelo, protože věděli, že
se o
psy (a v tu dobu také o králíky,
kočku, morčata a
křečky) zajímám a také
starám a že mě to neomrzí. A tak mě to nenechalo klidnou...
Celá léta v nedaleké Chropyni
probíhají klubové výstavy
collií a
sheltií. A tak jsem rodiče v červnu 2009 přemluvila
k
návštěvě právě
probíhající
klubovky. Zrovna nadšení nebyli, ale svolili.
Při výstavě rodiče jen tak pokukovali po psech a
já jsem
byla v sedmém nebi z překrásných
sheltií a
collií.
Abych pravdu řekla, tak mě ani ve snu nenapadlo, že by se mi
ještě ten rok začal plnit sen a domů bych si přivezla
zlatou sheltičku.
Sheltie mne zaujala především pro svou velikost,
povahu, elegantnost, akčnost, no prostě pro všechno.
Když jsme přijeli domů, tak jsem začala "projíždět" časopisy
a
internet, kde bych mohla najít nějakou chovatelskou stanici,
kde
chovají sheltičky. Byla jsem rozhodnutá, že chci
pejska s
PP.
Protože rodiče neměli ani páru o tom, že nějakého
pejsana
plánuji, tak jsem si všechno
zajišťovala sama.
Hledala jsem hlavně chovky, kde plánují
zlatá
štěnda (nemůžu si pomoct, ale zlaté
zbarvení je
prostě moje srdcovka).
Přiznávám se, že jsem měla nastudovaný
standart,
ale o zdravotních problémech tohoto plemene jsem
neměla
ani páru. "A proč taky, že"? Vždyť jsem chtěla jen
druhého psa, se kterým se budu věnovat agility. A
o tom,
že bych měla někdy chovatelskou stanici v mé hlavě nepadlo
ani
pomyšlení... Teď je pro mě
zdraví a povaha na prvním místě.
Když jsem našla nějakou chovku, tak jsem napsala email, zda
plánují zlatá štěnda, ale
co mě
zajímalo jako dítě nejvíc byla cena. (Ta pro mě byla
prioritní, byla jsem ještě na
základní
škole, tudíž bez příjmů).
V květnu jsem napsala do chovatelské stanice "od Belinky"
zda
budou mít štěňátaka. V této
chovce
vlastnili jednu fenečku - Daisy Gold Small Kim, která byla
zlatá s tri. vlohou. Paní chovatelka byla velmi
příjemná a ihned se mi ozvala. Odpověděla, že
štěnda by chtěli, ale zatím Daisy
nehárá a
neví, jestli vůbec hárat bude. Domluvily jsme se,
že
pokud nastane změna, tak se paní Dudová ozve.
Jednoho
červnového dne jsem otevřela email a ejhle paní
Dudová píše; "Dobrý den,
pokud stále
sháníte štěňátko, tak jsme
včera
úspěšně nakryli Daisy, ...". Asi si
nedokážete
představit jak jsem u tohoto emailu jásala. Ihned jsem
paní Dudové odepsala a zamluvila jsem si fenku.
Otec vrhu
(Devil Chancy Remus) byl skvělým otcem pro mou vysněnou fenku.
Fenečka zamluvena, ... ale teď se pomalu blížil čas
vyjít
s pravdou před rodiči ven. Po zhruba měsíci mi
přišel
email "Březost potvrzena". Měla jsem neskutečnou radost.
Školní rok končil a mě začínala
brigáda
(díky které jsem si Sáju
pořídíla).
Radostná smska mi přišla 17.8.2009, že se
narodila
čtyři zlatá štěňnátka. Tři
fenečky a
pejsek. V tu dobu jsem měla pokažený počítač, a
tak mi
paní Dudová poslala mmsku s fotkou
štěňátek. Na fotce jsem zahlédla
takový
krásný uzlík s
bílým
límečkem, nožkama a lysinkou. Protože jsem
"ujetá" na
lysinky a límečky, neváhala jsem, zvedla jsem
telefon a
volala paní Dudové jestli jde o fenu či psa. Byla
to
fena! Napřed se mě paní Dudová zeptala čemu se
chci s
fenkou věnovat. Řekla jsem, že hlavně agility a poslušnosti,
ale
nebudu se bránit ani výstavám (ty že
zkusíme a uvidíme, pokud se bude dařit
možná fenku
uchovním). To se paní chovatelce
líbilo, a tak mi
dala přednost před několika zájemci. Byla jsem
šťastná.
A teď jsem musela s pravdou ven. Když máma viděla fotku,
celá se rozplývala. Pak přišlo na
přemlouvání táty. Večer jsme
telefonovali
paní Dudové, kdy ji máma potvrdila
rezervaci
štěňátka.
V září jsme se jeli na štěnda
podívat a
ještě mezitím jsem se seznámila s
Makčou,
která měla zamluveného jediného pejska
ve vrhu,
Ericka. Chtěli jse se také poznat osobně, proto jsme si pro
naše zlatíčka jely ve stejný den;
9.10.2009.
Můj osudový
pes, Ebony od Belinky a také
zakladatelka chovu
Sája i když nebyla 100% standart, byla psem
mých představ.
Byla neskutečně energické, citlivé, ...
stvoření, prostě zlatá, jak svou barvou, tak povahou.
Když se k nám Sája přistěhovala začala
jsem ji učit
poslušnost, nechápala jsem, jak může tak rychle
všechno chápat a učit se. Pak
jsme se začaly věnovat agility, přihlásila jsem ji do kurzů
agi.
Blíže jsem se seznámila s Verčou
Habrovou (chs
Moravké srdce), která mě přivedla do světa
vystavovatelů a chovatelů.
V roce 2010 jsem se Sájou poprvé
v životě zúčastnila výstavy (KV
Heroltice).
Občas jsme se zúčastnily závodů agility a
nějaké té
výstavy. Pak jsem se rozhodla, že Sáju
nechám uchovnit. Na bonitaci jsme šly
v roce 2010 (při KV v Chropyni). Sája byla
zařazena do chovu
s výrokem
Chovná-výborná. Po
uchovnění Sally jsem se rozhodla poslat
žádost o chovatelskou stanici.
Založení chovatelské stanici neprobíhalo bez problémů, problémem byl můj věk, nebyla jsem plnoletá. Proto jsem přemlouvala mámu, zda si můžu nechat chs napsat na ni do té doby než mi bude 18. Máma souhlasila.
Teď mě čekalo to nejhorší, vymyslet název, v úvahu připadalo několik variant. Po vypsání žádanky jsem netrpělivě čekala na dopis, tedy jestli nám chs přiznaly a pod jakým názvem. V září jsem se dočkala a chovka nám byla schválená pod názvem, který jsem chtěla.
Jak vznikl náš název ch.s. z Barbořinského vršku?
Název vznikl poněkud jednoduše. Bydlela jsem v Kroměříži ve čtvrti, která se nazývala Barbořina. Již od začátku mi bylo jasné, že název ch.s. musí obsahovat něco co je spojené s již řečenou Barbořinou. A tak jsem začala různě skládat a spojovat slova a písmenka až vzniklo několik názvů k Barbořině. Například: Slza Barbořiny, Barbořinský poklad a jiné. Nakonec vznikl název z Barbořinského vršku. A proč z vršku?? Protože tam byl malý lesík jménem Barbořina. A tak vznikl již jmenovaný název. Dnes bych zvolila jiný název, ne kvůli tomu, že už v Kroměříži nebydlíme, ale kvůli diakritice, která je někdy na obtíž.
Potom jsem nechala udělat
genetické vyšetření na CEA, kdy
jsem se obávala výsledku, ale doufala jsem
v ten nejlepší, který
také
vyšel, Sája je CEA normal. Měla jsem ohromnou
radost.
V roce 2011 se uskutečnilo první a
zároveň poslední
krytí Sally. Téhož roku jsme se Sally
úspěšně složily zkoušku ZOP.
Závěr roku
se také stal velmi smutným, při běžném
očkování se u Sájky objevila
šelest na
srdci (která, jak se záhadně objevila, tak
záhadně v roce 2013 zmizela).
Po tomto problému jsem se rozhodla, že Sája už
štěnda raději mít nebude. Ale nechala jsem si z jejího jediného vrhu fenku Aneli Gold.
Chovatelská stanice rok po roku
Rok
2015
Výstavy, tréninky, výlety. Tak
probíhal rok 2015.
Pravidelné tréninky agility, občas
nějaká výstava a trénink coursingu.
Pár
letních dní jsme si užili na skvělém
Víkendu se šeltičkou.
Na podzim se stal Bibi poprvé otcem, zúčastnil se
několika závodů a úspěšně složil
zkoušku ZVOP. V prosinci se nám smečka
rozrostla o malou modrookou ragdollí slečnu, Jessie Blue
View.
Rok
2014
Především to byl rok Bibiho. S Bibim
jsem se
zúčastnila několika výstav, stal se
chovým psem a na plno jsme se začali
věnovat agility, coursingu, poprvé jsme zkusili
pasení.
Rok
2013
Rok, který začal velmi nadějně a vesele a skončil smutně.
Nelinka se v létě stala poprvé
mámou a mi tak
odchovali naše druhá
štěňátka. Závěrem léta
nás nečekaně
a náhle zasáhla smrt mého
táty. Po
této
smutné události jsme se rozhodli, že si
z vrhu
necháme štěňátko.
Štěňátko,
které jsem si zamilovala od první
chvíle. A tak se
nám smečka rozrostla o
prvního psa, Be Happy z Barbořinského
vršku.
Rok
2012
Tento rok byl především
výstavní. S Neli jsme se
zúčastnily několika výstav. Na podzim se stala
Neli chovnou fenou.
Rok
2011
Na jaře tohoto roku jsme odchovali naše první
štěňátka.
Naše smečka se rozrostla o další
sheltičku, Aneli Gold z Barbořinského
vršku. Závěrem roku jsme se Sally složily
zkoušku ZOP.
Rok
2010
V tomto roce jsem se dostala do světa výstav. Na
podzim se stala Sally chovnou fenou a já jsem založila na
jméno své mámy
chovatelskou stanici.
9.9.2010 nám byl oficiálně schválen
název chs
"z Barbořinského
vršku".
Rok
2009
Aneb osudný rok, se kterým se mi začal plnit sen. Právě tento rok do naši rodiny přišla
první sheltie,
Ebony od Belinky, která se také stala
zakladatelkou našeho chovu.